Přeskočit na obsah
Domů » News » Akvárko – miniseriálek

Akvárko – miniseriálek

Den první – boj s motivací

Dostal jsem dnes krabičku od Albi, kde je vyobrazená nějaká ryba, co se na mě dívá jako učitel z fyziky, když jsem mu na maturitě vysvětloval teorii relativity. Nějak podobně se na mě koukal i syn Karel, ale popořadě.

Dnes jsem se pokoušel zahrát tuto hru s dcerkou (7 – první třída) a musím říci, že mnoho z pravidel nepochopila, ale je ráda, když si hraje s tátou, takže OK. Učili jsme se hlavně princip a nejvíc mi dalo vysvětlit, co to je řádek a co sloupec a že musí při pokládání karet na stůl vnímat 4 x 4 hrací plochu. Polohovací kombinatoriku jsem ji vysvětlil a určitě by za pár her byla chytřejší – hlavně, že pochopila herní princip.

Pak přišel z klavíru Kája a tak si přisedl. Ten už je třeťák, takže jakmile viděl na kartách vyobrazené symboly rozmístění a čísla, utrousil: „to je matematika – to je pro mě“. Pozval jsem ho na mač ve třech, aniž bych mu zblo vysvětlil. Prostě jsem mu dal 8 karet a požádal, aby jednu vyložil před sebe. Pak druhou, pak třetí, pak čtvrtou a pak jsem upozornil, že pátou musí dát do jiné řady a třeba i sloupečku.

Po prvním balíčku konstatoval, že ho to nebaví, tak jsem prozradil tajnou informaci, že každá ryba vyžaduje určité sousedy a chce svoje místo a za to pak dostává body. To už bylo zajímavější a tak jsme rozdali karty znovu a celou první hru už jsme hráli až do konce. Vlastně chyběla už jen pravidla ohledně pokládání rostlinek a speciálních tvorů jako rak, mrcha, co má oranžové pruhy a jakási chaluheň. Ne – nikdo po mě nemůže chtít, abych si ty karty zapamatoval – poznávačku jsem měl naposledy na gymplu v přírazu a na to jsem nebyl úplně king.

Já: Jak se ti ta hra líbí Kájo?
Kája: „jako dobrý, ale Kristýnka to dělala blbě.“
Já: „Tak víš co, zítra to vyzkoušíme spolu a taky s Ráďou, jo?“

Dojmy z prvohry.

Zpracování karet, návod a krabička s insertem jsou vpohodě. Insert je skládaný a moc nedrží, ale věřím, že za pár dní soustavného rovnání kartonu si dá říct. Možná by se mi líbila menší krabička – nejen s ohledem na skutečnost všudypřítomné ekologie, ale když už i v hrách otevřete kelímek s pomazánkou a překvapením zjistíte, že je zaplněný jen z poloviny …

Herní mechanismus je klasický a jednoduchý i pro dítě od 2. třídy. Těch 7 let je diskutabilních – zde chce hodně trpělivosti a pomalu dávkovat jednotlivé prvky pravidel. Líbí se mi zaměření na rozvoj představivosti rozmístění karet. Také myšlenka vyobrazení skutečných rybiček s jejich pojmenováním vypadá edukačně. Škoda, že grafici nedali název na karty – pojmenování karet je pouze na návodu – kdyby se daly názvy na kartu, ušetřilo by se za papír 🙂

Když jsme bodovali – docela nás zmátly miniatury rybiček na přiloženém bodovacím archu – jsou vyobrazeny zrcadlově, takže když plave na kartě doleva, na archu plave doprava. Také jsme měli problém s rozpoznáním symbolů u takové té ryby s oranžovým pruhováním a-la lesa z pralesa. Ona dostává body za to, že křižmo umístíte různé druhy. Ale ty symboly na kartě jsou tak malé, že rozeznat šestiúhelník a kruh je nemožné.

Hra má spád – nezastavíte se – hrajete pořád. S dětmi to určitě nebude taková rošťárna, jako že si do akvárka nasadím naschvál tu rybu, která by pomohla sousedovi, aby měl méně bodů. Ale i tak se dá pěkně přemýšlet a zvažovat nad použitím určité karty.

Uvidíme ještě zítra. Dnes už jdeme spát a zítra do školy, takže nasypat koření, zhasnout ledku a dobrou noc.

Den druhý – jako jo

Tak jsme si zahráli napříč vzdělávacími stupni – první, druhý a … pátý? Hra již nepřinesla žádné překvapení, odsýpala a měla docela spád. Vyhrál jsem … zase. Nejmladšímu se líbila, starší syn už řekl jen: „jako, to se jenom přikládají karty na stůl a nic víc?“ Snažím se tu hru obhájit, že se jedná především o polohovací systém a tak nějak k tomu patří to, že karty pokládáme na stůl. Tak jsme to dali ještě jednou, ale nějak jsem ho nepřesvědčil. Prostě hra na jedno nadechnutí.

Dojmy z druhohry

Hru jsem hrál mnohokrát s různými skupinami mých dětí. Docela už se nudím, ale jinak má hra rychlý děj, ubíhá a sem tam přináší i nějaké to překvapení, když mi děti nechají rybu, kterou jsem poslal do oběhu. Po třech kolách už tak nějak vím, jak bude vypadat mé akvárko a které ryby fakt nebudu sbírat.

Nějak mi uniká strategie – je to marné – prostě čekám na kartu a nasadím ji s ohledem na skutečnost, že když příjde, bude to fajn; když ne, bude to taky fajn. Takže po dnešním akvamaratonu bych hru zařadil do nenáročných, jednoaktových her, které se rychle omrzí, ale po čase se k ní můžete jednoduše vrátit i bez nutnosti dlouhého vzpomínání na složitá pravidla. Malým dětem (1. stupeň) se líbí a druhý stupeň nijak neurazí – pravda, ani nenadchnou.

(u)Závěr

Přemýšlím, jestli si ji zařadit do rodinné herny – nebylo-li by zbytí, tak jistě. V jiném případě dáváme přednost Noemu, Mrňouskům, Šněčí závody aj. Nejvíc u této hry oceňuji reálné pozadí tématu – akvaristiku moc nemáme a skutečnost, že se operuje s reálnými potvorami je přínosná a edukativní. Děti tak mohou dedukovat některé poznatky o způsobu života rybiček v akvárku. Hra by tak měla být součástí školních klubů a družin. Počítám, že pro kroužky akvaristiky bude tato hra povinná.