Na úvod podotýkám, že budu poměrně kritický. Dostávám do ruky cover, tedy variaci, dílo ve kterém se autoři snaží dodat do původního originálu svou vlastní invenci. Při tvorbě hry Život na dlani byla pravděpodobně jako zásadní inspirační zdroj použita hra Dixit. A není tedy možné se nevyhnout v následujícím textu srovnání těchto her. Podle mě musíme na hru nahlížet prizmatem dvou skupin: a) ty co znají Dixit a mají ho rádi a b) ti, co Dixit ještě nehráli.
Intro
Prvně jmenovaná hra Dixit přišla na svět roku 2008 a právem získala dva roky na to ocenění Hra roku. V krabici bylo cca 100 velkých karet, každá jiná a více-smyslová. Námi recenzovaná hra je teprve batoletem, do obchodů zamířila v říjnu roku 2020. I zde se nachází cca 100 velkých karet, na každé zcela jiné vyobrazení, ale navíc se přidal pytlíček s deseti vzájemně nesouvisejícími předměty – jakoby nálezy z půdy (hadr, kousek suchého zipu, malé kostky, tkanička aj). Zemí, kde obě hry vznikly je Francie, což možná nepřekvapí. Přece jen Francie je země, kde se docela radikálně stávkuje i týden v kuse a deskovky tak představují zajímavou aktivitu plnění volna:-) Stejný je ale také herní mechanismus, což nás vrací k recenzi.
Verse
Hra je postavena na analýze popisu správné karty – respektive obrázku na kartě. Je to taková psychoanalýza a cesta do hlubin myšlení a myšlenkových pochodů. Z Dixit si vzala hra Život na dlani celý tento mechanismus s tím rozdílem, že daný popis obrázku musíte realizovat formou haptického odezírání. Máte otevřenou ruku a druhý vám do ní pokládá, nebo po ní jezdí různými hadříky, šňůrkami, malou dřevěnou káčou atd. Volba předmětů, jejich pořadí a činnosti, které se s nimi realizují na vaší ctěné ruce jsou plně v režii hráče, který jediný ví, co je na obrázku karty. Že se tomuto hráči říká vnouče a majitely ruky dědeček už je jen zarámováním tohoto principu do kontextu.
Poté, co se toto ruční divadlo odehraje, ostatní hráči ze své ruky táhnou kartou, která se svým obsahem podobá vyjádření. Jako náhoda se ještě přidá další z balíčku a máme za sebou první sérii pro následné poznání. To se odehraje dvakrát, tedy dvě haptická divadla na ruce jednoho hráče. Výběrem karet získáme sérii po osmi kartách, kterou nyní otáčíme lícem vzhůru a majitel ruky musí poznat tu kartu, která byla vzorem pro obě ošahávačky. Přitom musí poznat i jejich přesné řezení, která byla první a která druhá.
Oproti Dixit se přidalo jen pár nových prvků – variace svíčkové, která se odehrává na hranatém talířku a místo brusinek na šlehačce najdete zavařené jeřabiny. Zajímavý je rozhodně prvek haptického i vizuálního odezírání, stejně tak nutnost vyjádřit obsah obrázku za pomoci divadla s věcmi. Nesmí se u toho mluvit, dělat zvuky aj – prostě jen naznačujete. Hra tak ale rychle spadne do určité rutiny a zaručených postupů – třeba u nás se zásadně začíná malým hadříkem. Sledujete, jak se někdo snaží popsat statický obrázek a někdo spíše hraje příběh – co se odehrává za scénu na kartě.
Grafické zpracování obrázků bylo ve hře Život na dlani zadáno více malířům a tak jsou karty oproti Dixit umělecky bohatší a nemají jednotný styl. Pojí je navíc příběh virtuálního dědečka, i když kdo ví. Jednotlivé karty představují reálný úsek z života jednoho muže od narození až po jeho smrt. Na jednu stranu dobrý nápad, na druhou se bohužel obehrají. Ona dixitová víceznačnost umožňuje k jedné kartě vytvořit mnoho variant obsahu, kdežto zde jich najdete jen pár.
Při vyhodnocování karet je největší zábava sledovat, jestli byl váš popis na ruce pochopen. Překvapilo mě, jak i malé děti zvládly poznat správnou kartu a velcí lidé se pletli. Poměrně často se ale dlouho čeká, až na vás přijde řada, až budete předvádět vaší kartu na ruce jiného – progres hry je tak nějak statický. Zatímco Dixitu se podařilo zaujmout hráče a být neustále v pozoru, u hry Život na dlani si můžete jít udělat kafe – váš spoluhráč bude dávat pozor. Zvláště, když se hraje v týmech. Což zase ale může někomu vyhovovat.
Chorus
Tak tedy výsledek. Nejprve pro hráče, kteří znají Dixit – hru si musíte zamilovat. Nazval bych ji spíše rozšířením – dovedu si představit, že karty Dixit použijete i v této hře. Připravte se na nový herní princip vyjádření obsahu a určitě zažijete se svou herní partou mnoho zábavy. Docela to cizí manipulování na vaší ruce lechtá – vzpomeňte si na dětskou rýmovačku: „Vařila myšička kašičku“. Nebál bych se dokonce experimentovat a v některých případech uskutečnit realizaci hry na jiné partii těla (raději podotýkám, že myslím na záda). Ale jinak je to Dixit se vším, jak ho znáte – dokonce i s pravidlem nepoznané karty. To nijak hru nesráží – je to zajímavý cover – dával by mě větší smysl, kdyby se autoři přiznali k originálu.
Pro ty, kteří neznají Dixit bude představovat hra nový zjev na poli deskovek. Od těch, ve kterých se sbírají karty, hází kostkou a pohybuje figurkami je diametrálně odlišná. Jde o deduktivní hru plnou psychologického zvažování, okořeněnou o zajímavý herní prvek dotykového vyjadřování. Pokud budete plánovat party ve více lidech, můžete do výběru zajímavé hry přiřadit i tuto. Po čase trochu omrzí – zvláště pak, když projdete všechny karty, ale jiná skupina, rovná se, jiný vyjadřovací a emoční jazyk, a tedy jiná zkušenost. Pravidla vnášejí pouze koncept, od kterého můžete v pohodě odstoupit a upravit hru dle potřeby. Nabízí pro to mnoho variant.
Outro
Na závěr mi prostě nedá jinak, než hodnotit tuto hru ve vztahu k Dixitu. Není to kopie – autoři do toho dali něco nového, co posouvá herní mechanismus někam trochu jinam, ale zároveň to není jazz cover písně Thunder od AC/DC – tak daleko tato variace nezasáhla. Ale proč ne? Dixit je přes 20 let statickou hrou, tak proč ji neposunout dál, když sama nechce? Ať žije cover, můj osobní postoj je v tomto případě spíše originální.