Název a grafika nás odkazují na velmi úspěšnou počítačovou hru. V ní je cílem stavět obranné věže, které čelí postupně se valícím útočným řadám nepřátel – odborně se tomu říká defence game – v případě věží pak towerdefence game. S danou hrou tato deskovka krom grafiky ale moc společného nemá, vyjma toho, že nepřátelé přicházejí ve vlnách a naše věže se jim snaží znemožnit průnik cestou do hradu.
Věže ale nejsou trvale osazeny příslušným zbraňovým systémem. Každé kolo se můžete rozhodnout, jaký systém na kterou věž umístíte. Trochu jsem si na to zvykal. Přece jen je člověk z počítačovky zvyklý vložit jednu věž a stou počítá, vylepšuje ji a různě dovybavuje. Měnící systém je ale nakonec velmi příjemná alternativa a naopak přidává do hry další prvek, který se musí započítat do plánování.
Plánování je velmi klíčový mechanismus – Hra je na něm celá postavená. Náhody je tady tak pomálu, že někdy až mrzí absence kostky se šťastným číslem, nebo nějaká ta karta žolíka. Na začátku dostane hráč svého hrdinu, který je vybaven svou specifickou vlastností a pár zbraňových systémů k tomu. Ty se pak mohou umístit na věže a v tu chvíli se aktivují, nebo se předají spoluhráči a tím se vylepší o jednu úroveň.
Zde je možná dobré povědět trochu víc o zbraňových systémech. Jsme ve středověku, takže máme na výběr mezi: lučištníky, kouzelníky, dělostřelci a vojáky. První tři jmenovaní realizují úspěšný úder soupeře pomocí malých dílků (podobných hře tetris, ubongo aj.), které se pokládají na kartu nepřítele. Tu si můžeme představit jako malou mapu se čtvercovou strukturou, ve které jsou na některých polích umístěni různí zlořádi. Trefou do této mapky na ni pokládáte právě ten dílek. Tento mechanismus se mi líbí i z toho důvodu, že orientace dílku musí být u většiny věží zachována. Opět platí, že myslet o několik tahů dopředu se velmi vyplatí.
Čtvrtým zbraňovým systémem jsou vojáci, kteří jsou reprezentováni malým dílkem, který na mapě nepřátelů obsadí pouze jedno místo. Hodí se ale na zneškodnění nepřátel, kteří jsou daleko od sebe – prostě na každého pošlete jednoho malého rambíka.
Když už jsme došli zde, je třeba říci, že Kingdom Rush je kooperativní hra – všichni hráči spolupracují. Pomocí barevných kódů mohou umístit své artilerie pouze na své věže a v průběhu hry jsou tak nuceni komunikovat, domlouvat se a plánovat společně. Skvělé pro ty, kteří neradi čekají na souseda.
Herní plocha je čtvercová, nepravidelná a obsahuje jednu nebo více cest, po kterých chodí nepřátelé. Každé kolo je mapový podklad jinak sestaven. Kolem cest jsou na zelených loukách a lesích umístěné ony věže – nutně však v začátku každého kola vždy prázdné.
Kolo začíná příchodem nepřátelských hord. Podle jejich rozmístění pak mohou hráči umístit své zbraně na své věže. Když se věž obsadí, ihned se realizuje úder. Poté následuje etapa nepřátel – ty se pohybují a někteří také útočí. Zde bych byl moc košatý, kdybych dopodrobna vysvětloval jemné detaily – je jich poměrně dost a postupně je do nich každý hráč vpravován pomocí výpravné formy hry. Každým kolem se seznamujete s nějakou novinkou a to je dle mého naprosto skvělé a vlastně edukační.
Kromě věží máte také svého hrdinu. Ten je vybaven svou jedinečnou vlastností a tu může použít jednou za kolo. Vystavuje se ale také často riziku, pohybuje se mezi hordami a tak ztrácí životy. Může se stát, že přijde o svůj život a jedno kolo čeká na resuscitaci, což je většinou cítit, protože jeho vlastnosti a údery jsou vždy docela žádoucí a efektivní.
Základní hra má 12 kol, ale autoři přivedli na svět další rozšíření, další hrdiny a další zlořády. Hru je tak možno dovybavit kompletně v hodnotě kolem pěti tisíc a tak se musí každý ptát jestli to za to stojí. Také je ale dobré položit si otázku pro koho je hra určena.
Za ty peníze hra rozhodně stojí. Nabízí velké možnosti jak si procvičovat strategické myšlení a kombinatoriku s malým vlivem náhody. Zvolené herní mechanismy jsou originální a ve výborném poměru. Ta přemíra nutnosti plánování a prostorové představivosti však zároveň přímo určuje typologii hráče.
Tím by měl být rozhodně ten, kdo rád trpělivě a systematicky přemýšlí. Potvrdilo se mi několikrát, že hra není pro ty, kdo rádi rychlou zábavu, party skrývačky a dokonce pro ty, kteří neradi hrají kontinuálně bez přestávky. Nechci říkat, že je hra pro zkušené hráče, co mají nalítáno 3000 hodin, ale nějaká zkušenost se hodí. Mluvím o zkušenosti spíše z oblasti soft skills – trpělivost, plánování a vše, co jsem uvedl výše.
Jedno kolo trvá cca hodinu a dost často se stane, že prohrajete. Každý nový začátek tedy musíte sebrat nové síly a zkoušet znovu s pozměněnou strategií.
Příběhový formát, jak se dnes často říká kampaň, hře vůbec neškodí. Možná by někdo řekl, že díky tomu se nechcete vrátit do prvního kola, ale opak je pravdou. Díky velké škále rozšíření získáte mnoho variant hrdinů – s některými lze vyhrát dané kolo jen stěží atd.
Co se rozšíření týče – všechna bych doporučil ihned se základní verzí, vyjma mapových doplnění Gerald a Moloch – to třeba až dohrajete základní hru. Rozšíření dávají smysl a hru posouvají jak po stránce mechanického ovládání, tak i strategicky (právě v případě rozšíření o další hrdiny). Nic zde není samoúčelné tak, že byste po nákupu řekli – to byla blbost. Kingdom rush potřebuje více času, více prostoru, specifickou skupinu trpělivých hráčů, ale když to vše seženete, může vás hra vtáhnout do svého děje více, než počítačová varianta. Kromě Scythe jsem zatím nehrál jinou, tak komplexně dělenou hru, kde by rozšíření bylo opravdu smysluplné a přinášelo něco navíc.
Někdo říká, že hra je nejlepší v určitém počtu hráčů, ale v každém je trochu jiná a vždy skvěle vyladěná ať hrajete v sólo nebo ve čtyřech. Pravda, v jednom je poměrně dost náročná.
Dále jsem se dočetl, že po čtvrtém kole už hra nemá smysl, je příliš těžká, složitá, nepřátelé jsou silní atd. Dobrá rada – hrajte ji tak, abyste vyhráli. Kombinujte hrdiny, věže, vylepšení, pohyby, obětování aj. Mnoho recenzí a videorecenzí najdete na netu – mrkněte na to a dobře si nákup rozmyslete – hra za to stojí, ale není pro každého. Jen trpělivostí se ovoce přináší.
Možná ale jedna pravda mého kamaráda – figurky nepřátel jsou sběratelské velikosti. Souhlasím, že až skoro zbytečné na to, že po jednom kole je zase schováte do krabice. Ale zase na druhou stranu – proč je nevystavit.